Historická Praha roku 1493

Historie Prahy

Kněžna Libuše

„...Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká... Tam v lesích u Vltavy naleznete člověka, jenž tesá práh svého domu a podle toho nazvěte město Prahou...“ Podobným způsobem líčí legendy věštecké vytržení bájné kněžny Libuše, která měla založit a pojmenovat naše hlavní město. Všichni Čechové tuto pověst znají díky Kosmovi, který ji na počátku 12. století zapsal do své kroniky. Do úplného obecného povědomí ji ale rozšířila až opera Bedřicha Smetany. Své proroctví měla Libuše pronést z Vyšehradu, nejstaršího mýtického sídla zdejších knížat. Jako manželka bájného Přemysla Oráče se stala zakladatelkou přemyslovské dynastie, která pak vládla Čechům více než pět set let. Navzdory Kosmovi a Bedřichu Smetanovi probíhalo vše asi poněkud jinak. Dějiny českého státu a dějiny Prahy jsou ale od sebe neoddělitelné.

„PRAGA CAPUT REI PUBLICAE“

Praha, hlavní město České republiky, se rozkládá podél řeky Vltavy, uprostřed České kotliny. Dnes v Praze žije kolem 1,2 milionu lidí, což je asi 12 % obyvatel našeho státu. Svou lidnatostí i rozlohou (cca 500 km2) představuje největší město České republiky. Pro bohatství a krásu svých památek bylo historické jádro Prahy zařazeno v roce 1992 na Seznam chráněných památek UNESCO. Právem se o Praze říká, že je nejkrásnějším hlavním městem Evropy. Paříž a Řím prominou.

Zalidňování těchto míst probíhalo již od pravěku. Napomohlo tomu jak umístění v centru České kotliny, tak vhodné klimatické a terénní podmínky. Řeka Vltava si tudy odpradávna razí cestu skrze usazeniny křídového moře a svým proudem je vytvarovala až do dnešní členité podoby. Skaliska Barrandova dodnes ukrývají zkamenělé zbytky trilobitů i jiných pravěkých živočichů a rostlin. Tento velkolepý sarkofág zmizelého světa, spolu se svahyPetřína, Letné a ostatních kopců vltavského údolí, chránil pozdější jádro Prahy proti studeným severním a prudkým západním větrům.

Tyto končiny byly trvale obydleny od 4. tisíciletí před n. l., jak dokazují nálezy, z nichž nejdůležitější pocházejí především z okrajových částí dnešní Prahy, např. ze Šárky nebo z Unětic. Již tehdy šlo o sídliště významná pro celou Českou kotlinu. Od doby halštatské (od 6. století př. n. l.) je tato země také velice podstatnou součástí keltského světa. U nás jsou doloženy jedny z nejstarších hrobů keltské aristokracie, u nás sídlil kmen Bójů, jehož slavný vojevůdce Brena při svém tažení do Itálie dobyl republikánský Řím, a také zde byly raženy zlaté duhovky. Nedaleko Prahy, za Kladnem u Mšeckých Žehrovic, byla objevena socha heroa, která je považována za jedno z nejkrásnějších děl keltského umění. Na okraji Prahy, v Závisti nad Zbraslaví, leží trosky hradiště z konce 5. století př. Kr., na jehož místě vzniklo ve 2. století př. Kr. slavné opidum, které sice nepatřilo k největším svojí rozlohou, ale z dosud známých keltských staveb se zdá být nejmohutnější svým opevněním. Ani tato nejskvělejší pevnost keltského světa však nezadržela Germány.

Ti převzali po Keltech název této země, dle kmene Bójů pojmenované Bojohémum, Bainaib, Bohemia. Bohemia se jim pak stala domovem na příštích pět století. Marobudův kmen Markomanů zde válčil s Římskou říší a kmen Langobardů, který tak dokonale vyvrátil poslední zbytky antické civilizace v Itálii, zde prožil své „staré zlaté časy“. Ještě když se tudy roku 791 vracelo vojsko Karla Velikého z vítězné války s Avary, poznávali langobardští žoldnéři ve franském vojsku památná místa svých předků a oplakávali opuštěný hrob slavného krále Wacha. Zdá se, že oplakávali ruiny v Závisti nad Zbraslaví.

Tou dobou tu ale již žili Slované. Teprve s nimi je spojen vznik Prahy v místech, kde se nachází i dnes. Ačkoliv naši slovanští předkové dorazili do těchto končin již na přelomu 5. a 6. století, až do 8. století sídlili spíše v okolí budoucí staré Prahy: v Šárce, v Bohnicích, v Butovicích a na Levém Hradci – nejstarším sídle Přemyslovců. Teprve rostoucí potřeba státu, význam místního tržiště a brodu vedly ke vzniku Pražského hradu, který již od 9. století slouží jako rezidence českých knížat. Pražský hrad je tedy centrem českého státu již tisíc dvě stě let. Kromě papežského Říma nenajdete v Evropě jiné starší a dosud nepřetržitě užívané centrum státu.

Přemyslovská říše a přemyslovská Praha se rozrůstaly spolu s křesťanstvím, které zpřístupnili zdejšímu lidu sv. Cyril a sv. Metoděj ve slovanském jazyce. Přišli k nám z Byzance, ale již na Velké Moravě, kam byli roku 863 povoláni, se od počátku potýkali se svými latinsky orientovanými kolegy z Franské říše. Toto střetnutí mezi východním a západním světem na samém úsvitu české státnosti jako by předznamenalo pozdější peripetie našich moderních dějin. Západní orientace ovšem zvítězila. Kníže Václav († 929 či 936), hlavní svatý ochránce a věčný vládce této země, ukotvil český stát na západě politicky a po založení pražského biskupství (974) převládla i latinská kultura nad staroslověnskou. Velkomoravské dědictví ale zůstalo přítomné v našem umění, zejména oblibou zvláštního typu chrámu v podobě rotundy.

Václav I.

Praha 10. století byla impozantním velkoměstem. Arabský cestovatel a obchodník Ibrahim Ibn Jakob ji popsal jako bohaté „kamenné město“. Z jeho doby toho bohužel mnoho nezbylo, následující epocha románského umění k nám byla již štědřejší. Památky na Pražském hradě, četné chrámy, fragmenty Juditina kamenného mostu a zcela unikátní románské měšťanské domy dokládají mimořádný význam a bohatství Prahy 11. až 12. století. Přesto Praha stále neměla městská práva a její zástavba se táhla v izolovaných dvorcích od Pražského hradu k vltavskému brodu a dále po druhé straně řeky až k opevněnému Vyšehradu. Nejhustší a nejbohatší zástavba byla v místech pozdějšího Starého Města, které se tehdy nazývalo Mezihrady. Tam vzkvétalo mezinárodní tržiště. Také proto se právě tato část stala jádrem města. Král Václav I. ji mezi léty 1230–41 obehnal hradbami a založenímHavelského města položil i základy městských svobod. Mezihrady se asi od té doby nazývají též „Pražským městem“, podle Pražského hradu. Tehdy k nám také proniká gotika; vyrůstají další měšťanské domy, paláce a nové kláštery. V polovině 13. století žilo v pražské aglomeraci okolo 4 000 obyvatel, což ve své době odpovídalo velkému městu. Do počátku 14. století ale počet obyvatel Prahy ještě stoupl, až k 10 000 lidí. Vzestup hlavního města odrážel rozkvět českého státu. Přemyslovci – po více než pěti stech letech na trůně – ovládali z Prahy nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale získali i království Polské a Uherské. Kutnohorské stříbrné doly vyvolaly svým bohatstvím podobnou horečku jako v 19. století Klondike a stříbrný Pražský groš, ražený od roku 1300, představoval pro následující tři století jednu z nejstabilnějších měn Evropy. Roku 1306 byl v Olomouci zavražděn mladý Václav III. – dynastie Přemyslovců vymřela po meči a soustátí se ihned rozpadlo. Zůstalo však pro střední Evropu přitažlivým vzorem. Napodobili jej Lucemburkové i Jagellonci, ale teprve Habsburkové jednotu střední Evropy znovu obnovili. Lucemburkové nám vládli téměř sto třicet let (1310–1437). Jan Lucemburský, „král diplomat“ a „poslední rytíř“, získal český trůn svatbou s Eliškou Přemyslovnou. Rozprodával nejrůznější privilegia, a tak si Staré Městomohlo zakoupit právo na radnici (1338) a stát se tak skutečným středověkým městem.

Karel IV.

Janův syn Václav byl vychován na pařížském dvoře, kde přijal jméno Karel. Získal císařskou korunu a stal se tak Karlem IV. Pro Prahu, která byla hlavním městem českého státu i Svaté říše římské, toho vykonal mnoho: nechal přebudovat Pražský hrad, zasloužil se o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344) a se svým otcem založil katedrálu sv. Víta. Po smrti stavitele Matyáše z Arrasu povolal ze švábského Gmündu mimořádně schopného mladíka a všestranného umělce, Petra Parléře, který mimo jiné postavil Karlův most. Roku 1348 založil Karlovu univerzitu, nejstarší ve střední Evropě, a toho roku položil i základy Nového Města Pražského, které vtisklo řád starší, roztroušené zástavbě. Rozšíření opevněného podhradí (dnešní Malé Strany), výstavba řady monumentálních chrámů a klášterů, spolu s pásem hradeb, které vtáhly do města i vinice, sady, zahrady, ale i starý Vyšehrad, proměnilo Prahu ve velkoměsto, nesrovnatelné s čímkoliv v tehdejší Evropě. Rozloha Prahy dosáhla 700 ha a počet obyvatel stoupl k 40 000. Po smrti Karla IV., nazvaného již tehdy Otcem vlasti, nastoupil jeho syn Václav IV. Nebyl horší než otec, ale měl smůlu. Starý svět se hroutil a jeho nejbližší příbuzní, včetně bratra Zikmunda, mu situaci jen komplikovali. V Čechách se rozvíjelo jemné umění „krásného slohu“, ale v Praze se také rodila první evropská reformace. Česká reformace předběhla Evropu o více než sto let. Zaplatili jsme za to krutou daň. Upálení mistra Jana Husa kostnickým koncilem (6. 7. 1415) zradikalizovalo jeho domácí stoupence i odpůrce. Unavený a nemocný Václav IV. zemřel a husitská revoluce propukla na plno. Vzpomínky na heroické boje českých utrakvistů a na slavná vítězství jejich vojevůdce Jana Žižky z Trocnova sice pomáhaly Čechům překonat těžká období v budoucnosti a inspirovaly i mnohá umělecká díla, ale peripetie občanských válek, hojně přiživované křižáckými výpravami a papežskými klatbami, sužovaly tuto zem skoro celé 15. století. Ani schopný husitský král Jiří z Poděbrad nemohl nepříznivý vývoj obrátit. Čechy se ocitly v izolaci kacířů, Praha zchudla a počet jejích obyvatel klesl na 25 000. Náš zlatý věk skončil.

Panovníci jagellonské dynastie, kteří chtěli vyvést zemi z krize, měli mnoho velkých ambicí, ale bohužel méně schopností. Pražská řemesla a obchod sice znovu kvetly, pozdně gotické umění si osvojovalo renesanční novinky, ale poté, co se Vladislav II. stal i uherským králem a přesídlil do Budína (1490), šlechtická oligarchie plně ovládla stát a význam Prahy opět klesal. Tragická smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče (1526) nejen ukončila více než půlstoletou vládu Jagellonců, ale otevřela i cestu Turkům do Uher a Habsburkům k moci.

Habsburkové udrželi pohromadě soustátí Rakouska, Čech a Uher skoro čtyři sta let (do roku 1918). Jejich nástup na český trůn byl doprovázen sílící renesancí, která si jen pomalu razila cestu protestantským prostředím, a takPrahu zasáhla až pozdní vlna renesančního umění – manýrismus, který zde ovšem o to silněji zazářil. Strašný požár Pražského hradu a Malé Strany roku 1541 sice způsobil nenávratné škody, ale současně poskytl velkou příležitost k uplatnění nového slohu. Renesanční paláce českých pánů okolo Pražského hradu a Letohrádek královny Anny Jagellonské (z let 1537–63) byly před vojem tohoto stylu. Císař Rudolf II. přenesl roku 1584 svoji rezidenci do Prahy a rudolfínská Praha se stala evropským centrem pozdního manýrismu. Pomatený, ale uměnímilovný císař Rudolf se obklopil schopnými umělci, vědci, i podvodníky. Přestavěl Pražský hrad i jeho zahrady, vytvořil mimořádnou sbírku uměleckých děl a byl donucen potvrdit náboženskou svobodu ve své říši.

Rudolf II.

S pádem Rudolfa II. skončila náboženská tolerance. Konflikt protestantské většiny s katolickými Habsburky vyústil do stavovského povstání, které zahájilo třicetiletou válku (1618–48). Čeští protestanti prohráli. Český stát na tři sta let ztratil svá práva – stal se pouhou provincií – a většina české šlechty, inteligence a patriciátu odešla do emigrace. Nastalo období kruté rekatolizace. Válečné běsnění vyvraždilo polovinu obyvatel této země, protestantská a katolická vojska vyplenila České království i rudolfínské sbírky. Přesto se i během války ambiciózní císařský generál Albrecht z Valdštejna snažil udržovat rudolfínské umělecké tradice. Jeho velkolepý palác naMalé Straně předznamenal monumentální stavby pražského baroka. Pád Albrechta z Valdštejna a jeho následné zavraždění (1634) ukončily mecenášství tohoto velmože, ale jeho příkladu nebylo zapomenuto. Praha znovu změnila svou tvář. Součinnost talentovaných umělců a štědrých mecenášů vyplňuje druhou polovinu 17. a první třetinu 18. století. Osvícenské století přineslo úpadek uměleckých sil a pokles do provincionalismu. Přesto Stavovské divadlo mohlo slavit úspěch Mozartova Dona Giovanniho a Bertramka se stala němým svědkem skladatelova pražského pobytu. Tehdy v Praze žilo asi 80 000 lidí a od té doby počet jejích obyvatel stále stoupá.

Závěr „osvíceného století“ je spojen s národním obrozením. Zbytky české šlechty a potomci urozených pobělohorských přistěhovalců podporovali emancipaci českého národa, jeho vědy i umění a jeho kulturní i politické instituce. Tragický způsob definice národa podle jazyka ale položil základy národnostní roztržky mezi Čechy a německy mluvícími Čechy. Obě národnosti spolu soupeřily a odraz jejich rivality je v Praze dosud viditelný: Německé Rudolfinum a Státní opera proti českému Národnímu divadlu a Národnímu muzeu. S odstupem doby je zřejmé, že se díla obou národů doplňují a toto soupeření bylo veskrze užitečné. Německy psaná česká literatura sice vrcholí na přelomu 19. a 20. století v knihách Franze Kafky, Gustava Meyringa nebo Franze Werfela, ale propast mezi oběma etniky se nadále spíše zvětšovala.

Umění 19. století, včetně pražské secese, doplnilo barokní ráz středověké Prahy, ale nezměnilo její charakter. Dokonce ani moderní směry počátku 20. století nepoškodily tvář staré Prahy. Moderní umění není cizorodým prvkem v tomto prastarém městském organismu, pokud citlivě vnímá své okolí, tak jak to ukazují např. kubistické stavby z doby před 1. světovou válkou. Ano, Čechy jsou jedinou zemí, kde existuje i kubistická architektura, a Praha je hlavním městem kubistické architektury.

První světová válka vedla k pádu habsburské monarchie. 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika, Praha se opět stala skutečným hlavním městem a Pražský hrad přivítal prezidenta republiky – T. G. Masaryka, který našel svého architekta v uvážlivém Josipu Plečnikovi. Art Deco vystřídal v 2. polovině 20. let funkcionalismus. Český funkcionalismus i surrealismus, ale i spisovatel Karel Čapek jsou světové pojmy, které zastupují pestrou mozaiku meziválečné kultury. Dvacetileté období první republiky můžeme považovat za druhý zlatý věk našich dějin. Líbánky mezi Prahou a Paříží ale ukončila Mnichovská dohoda v roce 1938. Británie a Francie nás předhodily Hitlerovi.

Zhroucení první republiky a okupace nacistickým Německem opět ohrozily existenci česky mluvící většiny této země. Zvěrstva napáchaná nacisty znemožnila budoucnost dalšího soužití Čechů s českými Němci, kteří se z 98 % rozhodli být německými Němci. Osvobození republiky a Pražské povstání v květnu 1945 znamenalo návrat svobody. Poválečný odsun 2,5 milionu Němců ukončil 700 let společného soužití obou národů v naší zemi.

Po smutných mnichovských zkušenostech se západními spojenci a pod dojmem osvobození většiny státu Sovětským svazem propadlo mnoho Čechů iluzi, že lze skloubit demokracii s komunismem. Čtyřicet procent hlasů stačilo, aby komunisté roku 1948 provedli převrat. V následujících letech se s budovatelským nadšením pokusili noví vládci zničit vše, co připomínalo „přežilé“ časy a nahradit je novými symboly. Příkladem je obří sousoší Stalina na Letenské pláni, které ale bylo odstraněno již v roce 1961. V roce 1968 rozdrtily tanky „spřátelených“ zemí sovětského bloku pokus o tzv. socialismus s lidskou tváří. Následovala další etapa systematické devastace kulturního dědictví, kterou připomíná nesmyslně vedená magistrála pod Národním muzeem. A tak asi jediné užitečné, co po sobě komunistický režim v Praze zanechal, je pražské metro.

Sametová revoluce ze 17. listopadu 1989 nám umožnila návrat k civilizaci, kterou většina lidí této země považuje za svou. Praha opět procitla do svobody. Svoboda volby znamenala rozdělení Československa, neboť většina Slováků měla jiné představy o společném státě. Od roku 1993 je Praha hlavním městem České republiky, ta vstoupila 12. 3. 1999 do NATO a 1.5. 2004 vstoupila do EU.

„PRAGA MATER URBIUM“

Panorama Pražského hradu

Praha je podivuhodný organismus. Není překvapivé, když barokní fasáda domu ukrývá gotické zdivo a románské sklepení. Stará Praha je středověké město v barokním plášti okrášleném moderním uměním jako klenoty. K jejímu historickému jádru (Pražský hrad, Hradčany, Malá Strana, Staré Město, Nové Město, Vyšehrad) přiléhá vnitřní město, jehož čtvrti povstaly ze starých předměstí a od 18. a zejména 19. století srůstaly s pražskými městy (např. Karlín, Smíchov, Holešovice, Vinohrady, Vršovice, Žižkov). Na ně pak navazuje vnější město, dnes plné sídlišť, nákupních center, rodinných vil, lesů a zahrad, ale i průmyslových celků (např. Jižní Město, Jihozápadní Město, Bohnice, Prosek).


Informace

Počasí v Praze

Aktualizováno 01-01-1970 01:00